Vyhledávaní umělci, uznávané osobnosti a především bohatí lidé, kteří mají velký vliv na vývoj svého regionu. Tak přesně to byli mnozí středověcí zlatníci, jejichž největší rozmach přišel zhruba ve čtrnáctém století.
Šlo hlavně o střední Evropu (Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rakousko, Německo a Čechy), kde pracovali pro místní šlechtické a panovnické dvory, které měly na práci někdy jen to, aby se předháněly v okázalosti a pompéznosti.
Zajímavý je mimo jiné i fakt, že tito zlatníci byli jen opravdu zřídka místní. Bývalo pravidlem, že zlatnický učeň několik etap svého studia takzvaně provandruje (raná obdoba dnešního Erasmu), a když se mu bude na některém místě velmi dařit, už tam může zůstat natrvalo. Ve střední Evropě měli výtečnou pověst italští nebo vlámští zlatníci, což se později projevilo třeba i na pražském dvoře proslulého Rudolfa II., moravská šlechta měla v tomto směru zaměstnance až z dalekého Orientu. Zlatníci pochopitelně nezřídka odcházeli za lepší nabídkou na jiný dvůr a dá se tak hovořit o jejich velké migraci napříč celým kontinentem.
A jak vlastně probíhala výuka budoucích zlatníků? Nejlepší předpoklady měli samozřejmě následovníci rodinné tradice, začínalo se totiž už ve věku deseti let. Mezi šestnácti a osmnácti lety se stával jinoch tovaryšem a mohl (respektive musel) vandrovat, aby se přiučil novým věcem i jinde. Pokud mladík usoudil, že nastal čas, aby podstoupil mistrovské zkoušky a vstoupil do zlatnického cechu (ty jsou v Čechách podle záznamů již od roku 1324), v případě úspěchu si mohl otevřít vlastní zlatnickou dílnu a usadit se v dané lokalitě klidně natrvalo. Na začátku patnáctého století bylo v Praze sedm desítek zlatníků – mezi které se navíc nepočítají učni a jiní pomocníci. Celkový počet zaměstnanců zlatnických dílen tak byl nepochybně mnohem vyšší.
Zlatníci měli často práce až nad hlavu. Najímali si je hlavně bohatí církevní hodnostáři pro výzdobu svých kostelů a klášterů, ale rovněž i světští panovníci, kteří se chtěli obklopit luxusem. Aby si přivydělali ještě něco navíc, zlatníci obvykle vyráběli i méně hodnotné zboží pro měšťany – přívěsky, snubní prsteny či náušnice, klidně i ze stříbra nebo jiných kovů.
