Napadlo vás někdy, že peníze, které se staly samozřejmou součástí našeho života, mají svou vlastní historii? Je to vlastně pochopitelné. Snad v každé domácnosti se naleznou nějaké ty starší mince či bankovky, které již dávno ztratily svou platnost a na jejich vzhledu se to dosti podepsalo. Dějiny bankovek sahají do sedmého století našeho letopočtu do Číny, daleko starší jsou ovšem mince. Ty se tradičně vyráběly z toho, čeho bylo málo, a byly tak samy nositelem hodnoty.
Jako materiál posloužily nejčastěji drahé kovy a především zlato. Ty nahradily předchozí naturální směnu – platit obilím, mušlemi nebo plátnem je přece jen trochu nepraktické. Po příchodu mincí se usnadnil zejména transport platidel a ekonomika, lze-li tak mluvit o stavu pradávného obchodu, dostala příležitost k rychlému růstu.
Drahé kovy, například zmiňované zlato, zpočátku nebylo třeba ani příliš upravovat do podoby mincí – jakožto platidlo byly totiž použitelné v podstatě v kterékoli své podobě, tedy třeba jen jako prach či valouny. Kdo měl přístup ke zlatonosné řece, mohl využít možnost rychlého a relativně nenáročného zbohatnutí, časem však došlo k tomu, že byla (z praktických důvodů) zavedena pravidla pro vzhled těchto zlatých komodit.
Zrodily se první zlaté mince (pro upřesnění: mluvíme o období tisíců let před Kristem). Hospodaření s mincemi měly v rámci státních útvarů na starosti soukromé mincovny, později samotný panovník (respektive stát). V českém prostředí je známo hned několik typů historických mincí, většina z nich byla nicméně vyráběna ze stříbra.
Začalo to denáry v období sv. Václava (konec prvního tisíciletí), po několika staletí se k nim přidaly další, například groše či krejcary. Jednou z prvních zlatých mincí ražených na českém území byly dukáty, používané od pozdního středověku ještě do dob první republiky (samozřejmě v pozměněných formách).
