Těžba zlata a jeho opracovávání, umělecká díla minulosti skrytá v muzejních sálech snad celého světa. Proč jsme si tento kov tolik zamilovali a hodláme na něm stavět i do budoucna? Odpověď se možná skrývá v zázemí prvních lidských civilizací. Říční naplaveniny nebo rudná žíla, která je až na povrchu – už Sumerové milovali zlato, frýžští králové jako Midas se dokonce stávají kulturním symbolem, který před velkou vášní pro zlato přímo až varuje. Zlato se ve velkém těžilo nejen v Kolchidě, ale také zemích na východ od Perského zálivu. Znamená to jediné, Mezopotámie se v něm přímo topila, i když přímo neměla vlastní naleziště, byla ve velmi výhodné poloze a zlato se sem dostávalo hlavně obchodem.
Sumerská božstva měla se zlatem pozitivní vztah
Doslova vládci zlata, tak se říkalo bohům ve světě Sumeru a podobný názor měli nakonec i Egypťané, o cenném kovu se zmiňuje i řada staroindických spisů. Mezopotámie dobře znala umění výroby slitin zlata s jinými kovy, která pak znamená vyšší tvrdost a odolnost. Zlatník bylo řemeslo, které se dědilo z otce na syna a bylo mimořádně prestižní. Bohužel, pro dnešní archeologii se nezachovalo mnoho, protože právě oblast kolem Eufratu a Tigridu byla mnohými dobyvateli skutečně vypleněna a v první řadě šlo novým vládcům právě o zlato.
V Mezopotámii bylo zlatnictví stejně oblíbené jako keramika, Sumerům nedělalo problém cizelování a letování, oproti zlatníkům z Egypta (nejen) v těchto dvou disciplínách přímo vynikali. Co se nejčastěji vyrábělo? Šlo hlavně o amulety, neboť zlato mělo rozhodně náboženský význam, ale samozřejmě také spony a náušnice, protože nejen mezopotámské ženy se zdobily skutečně s velkou oblibou. Roztepat zlato do folie, která bude mít jen tisícinu milimetru, pak dokázali v antickém světě hlavně zde. Snad jen škoda těch loupeží v průběhu staletí, sbírky muzeí mohly být mnohem zajímavější.
