V roce 1984, uprostřed studené války, se představitelé ruské továrny na optické přístroje Leningradskoje Optiko-Mechaničeskoje. Objediněnije (zkráceně LOMO) rozhodli napodobit výrobu japonského fotoaparátu Cosina CX-2 a rychle zaplavili ruský trh tisícovkami kusů nových přístrojů známých jako LOMO-LC-A.
Kompaktní fotoaparát s manuálním ovládáním (jediná automatická funkce je expozice) a nechvalně proslulý poměrně nekvalitním technickým vybavením se po pádu režimu přesto rychle stal legendou a pořizování fotografií s jeho pomocí dostalo samostatný název, lomografie. Protože se oblibě LOMO-LC-A těšilo hlavně v Rakousku, v devadesátých letech zde vznikla dokonce registrovaná obchodní známka společnosti zabývající se pouze lomografií. Podle vzoru fotoaparátu LOMO LC-A se začaly vyrábět i nové verze sovětského modelu, které jsou k dostání dodnes včetně pestré škály příslušenství.
Výroba původního LOMO LC-A sice byla přerušena v rovce 2005, jeho nástupcem se však stal přístroj LOMO LC-A+, který je však již vyráběn nikoli v bývalé továrně, ale (jak to tak bývá) v Číně. Pozornost si zaslouží hlavně populární a nestárnoucí model Diana. Fotografové, kteří používají LOMO, jsou fascinováni omezenými technickými možnostmi tohoto fotoaparátu a historickým kouzlem jeho jednoduchého ovládání.
Nadšení lomografové si vytvořili seznam deseti pravidel, v nichž figuruje důraz na aktivní používání fotoaparátu a ignoraci jakýchkoliv norem. Každá fotografie pořízená pomocí aparátu LOMO je specifická právě díky své bezprostřednosti a okolnostem, při nichž vznikla. Není důležité se snažit získat ten správný záběr, důležité je jednat rychle. Jak říkají někteří lomografové, je dokonce o životní styl. Během desítek let od vynálezu LOMO vznikla řada slavných fotografií a fanoušci lomografie se stále sdružují do skupin a klubů.
