Historická veselohra Císařův pekař – Pekařův císař ukazovala poměry na dvoře Rudolfa II. Habsburského v trochu zkreslené podobě, je ale pravdou, že alchymistické laboratoře zde vyjevené nebyly daleko od reality. Snad až na bohapusté rozbíjení atomu olova kovadlinou v podání Josefa Kemra. Někteří alchymisté byli skutečnými odborníky, jiní se zase marně snažili vytvořit zlato doslova z ničeho. Jak to tedy začátkem sedmnáctého věku chodilo v Rudolfově pražském zázemí?
Umělá výroba zlata stála naivního Rudolfa celé jmění
Rudolf II. byl vladařem, na nějž české dějiny vzpomínají spíše s nostalgií a láskou. Lid jej navenek vnímal jako panovníka, který nechce zasahovat do chodu veřejných věcí a spíše se schovává ve svých komnatách před společností kolem. Inteligentní, ale současně mimořádný podivín, tak jej popisovali ti, kdo s ním přišli do osobního kontaktu. Císař se nikdy neoženil, ale měl několik levobočků, kromě vlády v Království českém se stal i římskoněmeckým panovníkem.
Ne všichni alchymisté na jeho dvoře byli podvodníky, kteří jej chtěli okrást. Tématem výroby zlata z jakési prahmoty se zabývají učenci po celý středověk, ostatně – kdo by nechtěl udělat z trochy olova nebo rtuti hezkých pár uncí nejcennějšího kovu? Zlatá ulička vedle Pražského hradu poskytovala útočiště desítkám alchymistů, Rudolf sám osobně dohlížel během dne na jejich práci. Měla zde být i záhadná laboratoř, která se dodnes nenašla – a je dost dobře možné, že byla zřízena i mimo samotný Hrad.
Rudolfinská éra je opředena pověstmi, které někdy až přehánějí. Elixír života nebo výroba zlata, nic z toho se ale pochopitelně nepodařilo, ačkoliv císaři nebylo líto peněz, které se daly investovat lépe. Snad i k vyšší spokojenosti šlechty, která jej v první možné chvíli doslova sesadila z trůnu a dala obratem šanci jeho pragmatičtějšímu bratru Matyášovi.
