Pojďme si povědět krátkou pohádku o tom, jak vlastně vznikly diamanty. Drahé kameny, které obdivuje snad každý a neocenil by je s trochou nadsázky jen slepý. Nejtvrdší přírodní materiál na zemi, jenž najdeme v různých barevných odstínech rozesetý po celý planetě, odolávající zubu času i kyselinám, totiž vznikal za bouřlivých podmínek.
Ano, zrození diamantů totiž podle posledních výzkumů probíhalo během sopečných erupcí, zhruba sto až dvě stě kilometrů pod povrchem země. Magma pak vytékalo na povrch a diamant mohl nakrásně krystalizovat. Důležité je ale, aby se materiál velice rychle ochladil, jinak vznikne jen obyčejná tuha nebo se daná hmota prostě vypaří coby CO2. Nejčastěji se diamanty nacházejí v horninách, jako jsou kimberlity nebo lamprity. Na povrch se pak dostávají díky erozi, může je vyplavit řeka nebo zůstanou pár metrů pod zemí, to už je skutečně jen věc náhody. Jejich náhodný objev je ale skutečným překvapením. Mimochodem, na našem území se to povedlo jen několikrát a šlo vždy o opravdu miniaturní kousíček.
Až takto jednoduché to je. Samotný výraz pro diamant vychází z řečtiny, výraz adamas znamenal cosi jako „ten, co nejde ničím přemoci“. Dodnes lze dělat do diamantu vrypy prakticky jen pomocí jiného diamantu, což tvrzení antických Helénů jen potvrzuje. První doložené nálezy diamantů pocházejí z devátého století před Kristem v oblasti dnešní Indie. Tam mu začali říkat vajra – podle hrůzu nahánějící zbraně boha Indry, ze které sršely blesky. Do Evropy pak tento drahokam zanesl Alexander Veliký.
Dlouhou dobu se spekulovalo, z čeho je diamant vlastně složen. Až proslulý Isaac Newton přišel s tvrzením, že jde o hořlavý materiál. Italští vědci Averani s Targionim pak tuto premisu dokázali tím, že malý kousek diamantu spálili. Ale až mnohem později bylo dokázáno, že jde vlastně jen a pouze o čistý uhlík.
