Gramofonové desky, přesněji řečeno vinylové desky, byly ještě v minulém století nejběžnějším záznamovým médiem, než je v 80. letech postupně vytlačily páskové kazety a CD nosiče. Dnes, v době digitálních médií, kdy už je poslech hudby přes internet zcela běžnou záležitostí, ale stále nejsou vinylové desky mrtvým nosičem.
Sice už se jich neprodává tolik, přesto mají po celém světě mnoho stoupenců, kteří by přísahali na to, že zvuk z desky je mnohonásobně lepší, než zvuk z jakékoliv digitální nahrávky, a zůstávají gramofonu věrní. Pokud i vy chcete vyzkoušet, jak taková deska zní, podívejte se na malý přehled toho, jaké typy desek vlastně rozeznáváme.
SP – neboli single play. Takzvané singly jsou nejmenší gramofonové desky, a singly se jim říká proto, že na každé straně desky je obvykle jen jedna skladba. Toho umělci využívali pro vydávání singlových nahrávek. Rychlost singlové (SP) desky je obvykle 45 otáček za minutu a její průměr je pouhých 17 centimetrů. Setkat se s nimi můžete také ve starých analogových jukeboxech.
EP – extended play. Tento průměr desky nikdy nebyl ve světě tolik rozšířený jako SP a LP, přesto se ale používal. Svými rozměry je deska stejná jako u SP, liší se ale obsah. Na každou stranu desky se vejdou dvě až tři skladby. Také se točí rychlostí 45 otáček za minutu a v Československu byly populární zejména jako nosič gramofonových mluvených pohádek.
LP – nejrozšířenější formát, tzv. Long Play, tedy lidově řečeno „elpíčko„. Tento formát se používal pro naprostou většinu desek, a proto je LP v podstatě synonymem pro gramofonovou desku. Na LP desku se vejde celé jedno hudební album, tedy zhruba 45 minut hudby. Ve většině případů se přehrávají na 45 otáček za minutu a mají průměr 30 cm.
