Zatímco středověk příliš mnoho šperků a ozdob z pochopitelných důvodů, v období raného novověku tomu bylo trochu jinak. A platilo to i pro Království české, kde zlatnictví vzkvétalo už od poloviny 14. století a v rudolfínské době překypující zdobenými renesančními velmoži (každý si jistě vzpomene na nejmenovanou filmovou legendu s Janem Werichem) dosáhlo svého vrcholu.
Doba, která přála každému umění, se projevila v celé své nádheře nejen na pražském císařském dvoře, ale vlastně po celé Evropě. Prsteny se schránkou na trošku jedu nebo perlové spony do vlasů, to se v době renesance opravdu hodně nosilo. Velký majetek, hlavně u měšťanské vrstvy, znamenaly i zdobené stříbrné knoflíky originálních kabátců. V sedmnáctém a osmnáctém století se vyráběly nejen nádherné filigránové šperky, ale třeba i barokní monstrance. Na rozdíl od gotické epochy se se zdobností nešetřilo ani v církevní tématice, vzniklo proto mnoho krásných uměleckých děl. V tuzemsku se pak s devatenáctým stoletím začíná opatrně se šperky z ryzích českých granátů, jež dosáhnou nakonec celosvětové proslulosti. Velký rozkvět českého zlatnictví a šperkařství znamenala také doba takzvané První republiky.
Devatenácté a dvacáté století znamenalo obrovskou poptávku po klenotech a špercích z řad bohatnoucích městských vrstev. Řešení bylo prosté – levnější materiály a slitiny, umělé kameny a tak podobně. Obrovský boom zaznamenala v této době takzvaná bižuterie, která byla na pohled hezká a nestála samozřejmě tolik krejcarů.
Jaká je poptávka po špercích dnes? Ne snad, že by se od zlata a stříbra nějak ustupovalo, ale hojně oblíbené a využívané jsou i jiné četné kovy. Jmenuje například ušlechtilou ocel, wolfram nebo třeba také titan.
