Gramofonové desky prodělaly během let velkou evoluci, a od prvních primitivních pokusů na přelomu 19. a 20. století se postupně výrobci vypracovali k precizním deskám, které jednak dlouho vydrží, a jednak mají velmi kvalitní zvuk a umožňují lepší dojem z přehrávané hudby.
Gramofonová deska v takové podobě, jak ji známe, tedy jako plochá kulatá deska, vznikla roku 1888. Vyráběna byla pouze z tvrzené pryže, až o pár let později byl materiál obměněn a začala se používat šelaková hmota. Díky tomu bylo možné zavést sériovou výrobu gramofonových desek, protože šelak umožňoval lisování.
Také nahrávání zvuku na první gramofonové desky bylo velmi primitivní. Záznam se pořizoval pomocí zvukových trychtýřů, do kterých hudebníci hráli a zpívali, a membrána v trychtýřích následně uváděla do chodu zapisovací zařízení. Tento primitivní způsob záznamu nahradila až ve 20. letech minulého století firma Bell, která vyvinula tzv. elektronickou metodu záznamu, a umožnila tak nahrávaný zvuk elektronicky zesílit. Ačkoliv technologie postoupily dost dopředu a dnes už se používají modernější zařízení, princip nahrávání je i dnes stejný, jako tomu bylo u prvních elektronicky nahraných desek ve 20. letech.
Další dekáda – 30. léta – přinesla další významný krok ve vývoji desek, kdy se místo šelaku poprvé použilo PVC. Masově se tato technologie rozšířila až během druhé světové války, ale výhody PVC oproti šelaku byly nezpochybnitelné – především nižší hmotnost, a také mnohem vyšší odolnost. Roku 1957 pak přišel další zásadní průlom. Do té doby byly desky nahrávány pouze monofonně, tedy jednokanálově. Zvuk z nich tak byl stále příliš umělý. Toho roku ale byl představen první funkční model nahrávání dvoukanálových nahrávek – tedy to, čemu dnes říkáme stereo. Systém Westrex, jak byla technologie pojmenována, se používá pro nahrávání desek dodnes.
Po druhé světové válce byla také vyvinuta deska s úzkou drážkou, což umožnilo prodloužit délku nahrávky, a také snížit frekvenci otáčení na dnes běžných 33 otáček za minutu u LP desek.
