Vlastností, která safír velmi dobře charakterizuje, je jeho tvrdost: po diamantu jde o druhý nejtvrdší přírodní materiál na světě. Safíry krystalizují v klencové soustavě. Svou typickou barvu tento minerál postrádá, neboť jeho charakteristickým znakem je právě barevná variabilita.
Tu mu dodávají příměsi různých prvků, například železa, chromu, hořčíku či mědi. Základ představuje krystal oxidu hlinitého, tedy korund (jeho další odrůdou je například červený rubín, který bývá též řazen mezi safíry). Safír pokryje téměř celé barevné spektrum: může být červený (ten se nazývá rubín), modrý, růžový, žlutý, zelený i oranžový, a to včetně variant s různými barevnými přechody.
Po vytěžení mnoho safírů prochází průmyslovým zpracováním, kdy absolvují proces tzv. žíhání. Po dobu několika týdnů jsou umístěny do atmosféry s teplotou přinejmenším 1800°C, což zdůrazní výslednou barvu. Tento proces sice odstraní punc „přírodnosti“ minerálu, geologická obec ho nicméně akceptuje. Žíhání a tepelná úprava safír byla koneckonců prováděna již ve starověku.
Drahé kameny: Safír
Nejvýše ceněny jsou safíry modré, zvláště ty s jasně sytým odstínem. Za modrou barvu je zodpovědný titan. Obecně jsou safíry děleny právě na modré a zbývající, tzv. fancy, čili nemodré. Velmi vzácné jsou potom též safíry s lososovou, těž starorůžovou barvou (zvláštní světlý odstín růžové), jejichž naleziště se nachází na Srí Lance.
Tento konkrétní odstín se nazývá padparádža podle staroindického výrazu pro barvu lotosového květu. Světlejší odstín je pro padparádžu stěžejní, mnoho laiků však již bylo podvedeno neprofesionálními obchodníky, kteří zaměňují pravý lososový safír za „obyčejný“ oranžový. Většina nalezišť safírů se nachází v jihovýchodní Asii, kromě zmíněné Srí Lanky třeba v Barmě, indickém regionu Kašmíru nebo Thajsku.
