Kdyby šperkaři neměli drahokamy, museli by si je snad vymyslet. Právě na použití vzácných minerálů je totiž založena značná část obchodu se šperky a jen málokterý šperk získá ten pravý šmrnc bez nějakého drahého kamene, ať už je to diamant, safír, rubín nebo briliant.
To, co se na diamantech zvláště cení, je jejich lesk, díky němu totiž vyniknou již zdálky a upoutají k sobě pozornost. Většina drahokamů vděčí za svou vysokou hodnotu právě vysokému lesku. Chceme-li být přesní, pak bychom měli hovořit o indexu lomu světla. Ten patří mezi několik základních vlastností, které musí mít každý drahokam. Těmi dalšími je například čistota, vysoká odolnost vůči mechanickému poškození – no a samozřejmě vzácnost, s jakou se vyskytuje v přírodě. Minerál s výjimečnou estetickou hodnotou je pochopitelně volně k nalezení jen zřídka, proto je šperk ozdobený drahokamem opravdovou vzácností.
Ne všechny drahokamy lze nicméně použít v jejich surovém stavu, respektive přirozené podobě. Někdy je nutné je uměle upravit a mírně vylepšit jejich vzhled, s nimi bylo možno dále pracovat. Upravují se i ty zdánlivě ideální – diamanty. Vybrousíme-li diamant do zvláštní formy s mnoha ploškami, unikátním způsobem vynikne jeho lesk. Takové formě se potom říká briliant (slovo pochází z francouzského výrazu pro „zářící“ – briliant – a výraz se stal v mnoha jazycích synonymem pro něco dokonalého).
Mnoho laiků se domnívá, že brilianty jsou zvláštní odrůdou minerálů, ve skutečnosti se však jedná pouze o modifikované drahokamy vybroušené do kruhového tvaru. Briliantový brus by měl mít 57 plošek (faset), jedině v tomto počtu mohou totiž navzájem zaujmout správný úhel. Jedná se o výsledek přesného výpočtu, který byl proveden v roce 1917 polským gemologem Marcelem Tokowskim. Správně vybroušený briliant odráží světlo v celém barevném spektru a s maximální intenzitou, takže vynikne neobyčejná krása kamene.
