Dělení drahých kamenů jde podle mnoha kritérií. Je to nejen cena a punc kvality, ale samozřejmě i barva. Kámen totiž jen málokdy ztratí svou barevnost, snad jen růženín, kdyby se nechal dlouho na slunci, ještě více vybledne. Totéž pak platí i pro některé světle modré kameny, ale stačí jen trochu vhodného zacházení a k takové situaci nemusí nikdy dojít.
Kategorizace drahých kamenů podle ceny je zdánlivě jednoduchá. Stačí snad jen přiznat tabulkovou hodnotu na základě váhy? Ne, celý problém je trochu složitější. Záleží i na míře odborného opracování, vybroušení a tak podobně. Cena může být nakonec různá odhad od odhadu.
A pozor, na tomto místě je třeba i varovat před pokoutnými prodejci. Pokud bude cena nápadně nízká nebo nebudete nakupovat v renomovaném obchodě, dost možná se můžete napálit. Například nedávno proběhlá kontrola jen v Praze odhalila spoustu padělaných drahých kamenů. Takže, pokud je to možné, choďte jen tam, kde dostanete například certifikát pravosti od České gemologické laboratoře.
Vůbec nejznámějším drahým kamenem je diamant, jenž je obvykle bílý (jeho černá varianta je nesmírně vzácná). Na stupnici tvrdosti (od jedné do deseti, takzvaná Mohsova stupnice) má zcela zaslouženě nejvyšší hodnocení. Například takový rubín, častý materiál pro výrobu královské koruny – což je vlastně červená odrůda korundu – má na této stupnici „jen“ devítku. Zelený smaragd se pak pyšní hodnotou 7,5 a opál má „pouze“ šestku. I přesto jde ale o velmi slušné hodnoty, tvrdost běžné mince je kupříkladu na čtyřce.
Drahé kameny se dají kategorizovat i podle jejich složení. Celkem existuje devět skupin. Diamant je vlastně čistý uhlík, mezi silikáty se řadí beryl, lazurit, jadeit či granát, do halogenidů bychom zařadili fluorit. Do složky oxidů a hydroxidů patří křemen, opál, korund nebo hematit. Existují ale i takzvané organogenní minerály – mezi ně se řadí jantar – pro zajímavost podle tabulek 78 procent uhlíku, 10 procent vodíku a 11 procent kyslíku.
