Už během druhé světové války začalo být jasné, že po skončení bojů bude nutné zřídit nový mezinárodní měnový systém, jenž by nahradil dosavadní Zlatý standard. Návrh spatřil světlo světa na konferenci v americkém Bretton Woods v roce 1994, americká politická a ekonomická dominance vyžadovala jediné – US dolar bude nejdůležitější měnou v systému.
Flexibilní měnový systém, který poválečná doba potřebovala
Brettonwoodský měnový systém představoval svazek dolaru a zlata, jedna unce nejcennějšího kovu byla směnitelná za 35 amerických dolarů, ostatní měny pak měly fixní (později nastavitelné) směnné kurzy vůči dolaru. Na rozdíl od klasického zlatého standardu byly povoleny kontroly kapitálu, jímž vlády stimulují své ekonomiky, to vše bez postihu na finančních trzích. Během éry, v níž vládl tento systém, se světová ekonomika hodně rozrostla. To vše za minimálních problémů a ekonomických výkyvů, velmi nízká úroveň globální inflace i přesto (kvůli dlouhodobému trvání) způsobila, že cena zlata byla reálně příliš nízko.
Šedesátá léta si proto vyžádala řešení, kterým byl Zlatý pool, fond založený osmi největšími průmyslovými velmocemi MMF. Dohoda byla podepsána v roce 1961, účel byl jasný – intervence na londýnské zlaté burze. Ty měly za cíl jedině to, aby se tržní cena zlata výrazně neodchylovala od oficiální cenovky. Systém vydržel sedm let, oficiální trh zůstal – mohou na něm nakupovat jen centrální měnové instituce, cena je pevná 35 amerických dolarů za unci, volný trh s sebou pak nese aktuální tržní cenu.
Za další tři roky se Brettonwoodský systém zhroutil úplně, v srpnu 1971 totiž americký prezident Richard Nixon oznámil veřejnosti, že USA nebudou po mnoha žádostech trvat na konvertibilitě dolaru na zlato pro centrální banky jiných států. Zlato se pak volně obchodovalo víceméně na všech světových trzích…
