V době zámořských objevů lidé ještě netušili, že jaký potenciál skrývá tajuplná pevnina na západní polokouli. Teprve, když odvážní objevitelé našli cestu přes oceán a poprvé spatřili neuvěřitelné zásoby drahokamů v palácích domorodých obyvatel, zmocnila se jich posvátná bázeň a zatoužili mít něco takového doma v Evropě.
Z našeho pohledu se jejich počínání jeví dosti pošetilé a chamtivé, historii však již nezměníme, a tak se na ni můžeme podívat z objektivnějšího hlediska.
Zlato, po kterém námořníci zatoužili, mělo pro starodávné civilizace neobyčejný význam. Podívejme se například na zlato Inků: po jejich zásobách vzácného kovu zatoužil dobyvatel Francisco Pizarro poté, co spatřil chrámy obložené zlatými pláty, bohaté zásoby zlatých nádob, soch a dalších předmětů.
Pizzaro rozkázal shromáždit incký zlatý poklad (jeho hmotnost se počítala na tuny) a nám dnes zůstává rozum stát nad tím, že toto ohromné bohatství bez kapky slitování na místě roztavili a vyrobili z něj zlaté pruty, které předali tehdejšímu španělskému králi Karlu V. Inkové přišli o tuny zlata, které pro ně bylo darem bohů, a jejich zlatý poklad vstoupil do legend. Stal se námětem mnoha dobrodružných knih a předával se v ústních vyprávěních z generace na generaci.
Vztah ke zlatu a jiným drahým kovům se pěstoval i u dalších středoamerických civilizací, které dnes náležejí dávné historii. Legendy o množství zlata, které se mělo nacházet v oblasti zvané Mexiko, se díky mnohým námořníkům tradovaly již dlouho a zaujaly také Hernána Cortése (1485 – 1547), jenž se do Střední Ameriky se svou flotilou vypravil. Vyvrátil říši tamější civilizaci Aztéků a stejně jako v případě Inků a Francisca Pizzara shromáždil jejich bohatý zlatý poklad, který přivezl do Evropy a na nějakou dobu zaslepil oči všem, kdo toužili po bohatství.
