Mnoho drahých kamenů si díky svým vlastnostem vysloužilo trvalé místo v našich slovnících. Říkáme, že má někdo smaragdové oči, že je něco diamantově tvrdé nebo tyrkysově modré. A křišťálové je pak všechno, co si s jasností a čistotou nezadá s ničím menším, než samotným křišťálem. Pojďme se na tento polodrahokam podívat zblízka. Slovo křišťál zní vznešeně a evokuje nám výše zmíněné kvality.
Proto řadu lidí vyvede z míry zjištění, že nejde o nic jiného než bezbarvou odrůdu oxidu křemičitého (křemene). Na rozdíl od křemene však křišťál krystalizuje v šesterečné soustavě do tvarů šestibokých, sloupcovitých krystalů a ty vytvářejí pozoruhodný efekt. Krystaly tohoto minerálu připomínají ztuhlý led: jsou bezbarvé a skelně se lesknou. Už samotný název pochází z řeckého výrazu pro led (krustallos).
Dříve se věřilo, že led zmrzl natolik, že již nemůže roztát. A to nás přivádí k tomu, že křišťál je lidem důvěrně znám již od starověkých dob, kdy začal být oceňován nejen pro své estetické, ale i praktické hodnoty. Již v neolitu například křišťál představoval účinnou zbraň jakožto ostrý hrot šípů a kopí. Praktická stránka využití křišťálu se v průběhu dějin neztratila, naopak ještě posílila – dnes najde své uplatnění třeba v optice, sklářském průmyslu nebo dokonce radiotechnice.
Třebaže naleziště křišťálu nejsou podobně vzácná jako například naleziště diamantů, křišťál stále představuje určitý symbol luxusu a trvalé hodnoty, která náleží všem drahokamům. Co se však výskytu týče, patří křišťály dokonce mezi nejhojněji se vyskytující minerály vůbec, tvoří celých 12% zemské kůry a po živci jde o nejrozšířenější nerost na Zemi. Většina hornin umožňuje vznik křišťálu (připomeňme si, že horniny jsou směsi minerálů, respektive nerostů) a za příznivých podmínek se tak děje velice často. Velká naleziště křišťálů se nacházejí třeba v nedalekých Alpách.
