Lidé milují zlato už celá tisíciletí, ale hlavně v dávných dobách byl problém najít vhodný důl. Bohatí šlechtici, ale i státní ekonomika, však potřebovala zlatou vzpruhu, a to nejen z důvodu případného vyhlášení bankrotu. Účelem bylo dopřát si i vysoký životní standard, který mohl být vykoupen právě a jedině nejdražším ze všech tehdy známých kovů. Výroba zlata se už ve středověku stala velkou vzpruhou ekonomiky.
Vůbec nejstarší návody na výrobu zlata jsou staré více než dva tisíce let (konkrétně pocházejí asi ze třetího století před Kristem). Mluvíme tedy o těch oficiálně doložených, které se našly na začátku devatenáctého století v Thébách. Je ale dosti pravděpodobné, že byly tyto texty opsány z nějaké starší předlohy. Jen tak mimochodem, podle uznávaných alchymistických pravd totiž všechny kovy v zemském plášti „zrály“ – vrcholem tohoto procesu mělo být právě zlato. A alchymie se snažila tento proces maximálně urychlit, za pomoci tehdy moderních metod.
Arabští alchymisté, v době vrcholného věku své kultury (6. – 10. století) zkoušeli zlato přímo vyrobit, pozdně středověká a raně novověká alchymie evropská byla už ale o poznání rafinovanější. Pokoušeli se například uměle vyrobit zlatou tinkturu, kterou se pak měl jakýkoliv kov dát obarvit – aby pak připomínal zlato alespoň na povrchu. V jiném případě zase alchymista roztavil v kovové nádobě kus olova a míchal ho stříbrnou tyčinkou. Ta byla dutá a obsahovala trochu zlata, což vysvětluje nález malé kuličky z tohoto kovu po odpaření a oxidaci olova.
V Čechách se rozmohla alchymie hlavně v šestnáctém a sedmnáctém století, což vidíme i v náznaku filmového zpracování příběhu Rudolfa II. Právě tento panovník se alchymisty hojně obklopoval a po jeho vzoru tak činili i mnozí renesanční velmoži. Například Vilém z Rožmberka a Jan Zbyněk Zajíc z Házmburku na bláhové snaze získat zlato prakticky z ničeho ztratili spoustu nemovitého majetku, kterým zaplatili služby četných podvodníčků.
