Těžba zlata a zpracování zlata jsou známy přinejmenším 6000 let. Když jakožto zákazníci stojíme před pultem ve zlatnictví a vybíráme si šperky, málokoho z nás napadne, jak dlouhá a náročná procedura stála za tím, aby se surové zlato přeměnilo v ozdobný předmět. Lidé toužili po zlatu odpradávna, a technologie jeho získávání se postupně vyvíjely.
Na počátku bylo prastaré rýžování, při kterém se pracuje se zásobami zlata erodovanými vodním tokem. Zlatonosné sedimenty lze mechanicky získat z vody pomocí speciální pánve a krouživých pohybů, které vodu odplavují. Zvláště v době zlatých horeček probíhajících na území Severní Ameriky byl tento způsob hojně využíván, dokud se zlato nezačalo těžit průmyslově v povrchových dolech.
Rýžovatelná ložiska jsou navíc vesměs již vyčerpaná; největší zásoby zlata se dnes nacházejí v Jižní Africe, Uralu a Austrálii. Tam probíhá průmyslová těžba založena na hydrometalurgickém postupu. Zlato se totiž většinou nachází v malých částečkách rozptýleno v horninách. Tyto horniny se jemně namelou a následně louhují v těžebních roztocích (používají se kyanidy nebo chlor).
Následující chemické procesy oddělí surové zlato od zbytku směsi. Použití výše uvedených roztoků je nicméně ekologicky problematické, jedná se totiž o toxické látky. V historii byla k těžbě zlata využívána dokonce rtuť, ale od této metody již bylo odstoupeno z důvodu silného znečištění ovzduší rtuťovými výpary.
Všechny postupy těžby zlata jsou nebezpečné pro životní prostředí kvůli riziku nepředvídatelné katastrofy; takové havárie se v minulosti již několikrát odehrály a jejich následky byly likvidovány ještě dlouhá léta. Dodnes bylo vytěženo asi 160 000 tun zlata a v těžbě se stále pokračuje, zlato totiž zůstává oblíbenou a navíc poměrně jistou investicí.
