Důkaz o věrné službě rodné vlasti, ale také věc obrovské hodnoty. Vojenské prsteny dnes najdete v soukromých sbírkách, zastavárnách nebo aukčních portálech, kde se nezřídka vydraží za více než nadstandardní finanční ohodnocení.
Prsteny za statečnost, věrnost nebo vítězství v boji se udělovaly už od dob antiky a prakticky neproběhlo desetiletí, aby se v některé zemi houfně nevyráběly a neudělovaly. Tradice je tedy opravdu obrovská, své prsteny samozřejmě dostávali i legionáři, kteří se účastnili zahraničních bojů pod československým praporem.
Nově vzniklá československá armáda neměla mnoho možností, jak ocenit vojáky za dlouholetou věrnou službu. Nositelná dekorace byla nemyslitelná kvůli zákonu o zrušení šlechtických titulů, jenž vešel v platnost hned v roce 1918. Často tedy velitelé jednotek řešili tento problém tabatěrkami s osobním podpisem, plaketami nebo dalšími cennostmi.
Totiž, takovéto způsoby nebyly vůbec zavedenou zvyklostí ani v rakouské armádě. Prsteny se zkrátka, na rozdíl od ruské či francouzské armády (za první světové války platilo pravidlo – důstojník, jenž odchází od pluku po třech letech služby, dostane propůjčen pamětní prsten), příliš nenosily. Když chtěl nějaký důstojník vlastní prsten, musel si jej nechat udělat na zakázku a zaplatit ze své kapsy. Většinou to byl talisman pro štěstí, bylo běžné, že svatý Jiří byl symbolem pro jízdní jednotky, svatá Barbora zase ochraňovala dělostřelce. Vysloužilcům se předávaly spíše jiné šperky – služební kříže nebo záslužné medaile s nápisy.
ZAJÍMAVOST: Význačným sběratelským artiklem je dnes třeba Svatováclavský prsten z roku 1914. Ten je sice ze železa a má vyrytý jen skromný nápis, jenž dnes najdeme na kovové dvacetikoruně, ale jeho historická hodnota je nedozírná.
Poměrně vzácné jsou i kousky, kde je zachycen český státní symbol – bílý lev na červeném poli (tehdy ještě bez korunky a slovenského kříže).
