Historie nožířského řemesla v našich zemích je opravdu bohatá, a to už jen z toho důvodu, že železná ruda se zde těží skoro od nepaměti.
Již Keltové uměli vyrábět kvalitní nože a později se tomu naučili i nově příchozí Germáni a Slované. Nožířská sláva se za hranice království začala šířit s nástupem pozdního středověku, kdy se české nože vyvážely do většiny ostatních evropských zemí. Zejména levné nože, určené pro kuchyňské využití, byly velmi žádané, spoustu práce ale měli i nožíři, kteří produkovali mimořádně kvalitní chladné zbraně – aneb co svět světem stojí, válka se vedla a vést bude.
Postupně český vývoz expandoval do celého světa, tuzemské nože si užívala i Amerika, Indie nebo Afrika. Některé původem české výrobky jsou vystavené i v jihoamerických muzeích, do této lokality je přivedli španělští conquistadoři v 16. století. Kdo neměl v této době alespoň kord, nemohl se bránit potulným lapkům a jiným neřádům. A pokud byl vyzván na souboj třeba jen obyčejným sedlákem, nemohl mít šanci bez kvalitní chladné zbraně – oponent byl totiž zpravidla vyzbrojen na jedničku.
Bez zajímavosti není například fakt, že největší čeští zbrojíři vlastně neměli své výrobny ve velkých městech, ale v bezprostřední blízkosti železných dolů. Rýmařov, Janovice, Břidličná a další poměrně málo osídlené lokality se mohly pyšnit nožíři světového formátu. Šlo v zásadě o velkovýrobny, v dnešním slova smyslu fabriky, které se rozkládaly i na několika kilometrech čtverečních.
Největší prosperitu zažilo české nožířství v období třicetileté války.
Ročně bylo pro císařskou armádu žádáno i několik desítek tisíc mušket, což je při tehdejších možnostech výroby dosti úctyhodné číslo. Mezi další lokality, kde nožířství hodně prosperovalo, lze zařadit třeba Karlovy Vary nebo Mikulášovice na Děčínsku, kde se toto řemeslo drží dodnes. Totéž platí třeba o Sedlčanech či Moravské Třebové.
